Střípky den po dni

Svatý otec v Brně

29. 9. 2009 20:42
Rubrika: Nezařazené | Štítky: akce:navsteva-papeze

Plakáty, reklamy, média, davovka, tlačenice, davy, cizí lidé, minimum mládeže a přátel, dlouhé stání, namačkaná hromadná .. to vše se mi honilo hlavou proč tam nejít. Ti co mne znají a přidají si k tomu moje mínusy se zdravím, pochopí.

Ano, vzpomínám si ty krásné zážitky na celosvětových setkání mládeže, ale to bylo jiné. To člověk patřil do kapely, měl své zázemí, své přátele kolem sebe a taky nebylo tak náročné hodinu někde stát. I když davy ... nikdy nezapomenu na svou paniku v římě a kolečko přátel kolem mne, abych neviděla ty cizí lidi. :o)

V sobotu večer ve mě začalo hlodat kolik lidí cestuje v nepohodlí takovou dálku a já to mám za humny... Ale, stejně jsem si nebyla jista zda to za to prostě stojí. A taky jsem se s nikým nedomluvila a jít tam sama? Brrr... No a pravděpodobnost, že někoho potkám? Vždyď už jsou všichni stejně dávno pryč.

Neděle ráno, vstávám před devátou a zapnu televizi - Papež. Zapnu rádio - Papež... Sednu si, vše vypnu a přemýšlím. Nakolik to je tlak společnosti, rituálů a zvyklostí věřící "obce". Nakolik se prostě očekává, že člověk půjde a bude nadšeně mávat. Nakolik zde zůstává vlastní rozhodnutí. Sedím v křesle a tiše přemýšlím. Bez čaje, bez snídaně... sedím.

Nemám ráda, když člověk podlehne iluzi přebárání názorů druhých bez vlastních úvah a podložených rozhodnutí. Nemám ráda fanatické akce, ani přetvařování. Tohle rozhodnutí musí být moje, vlastní... Po pár minutách zvedám telefon a zkouším pár zbylých věřících známých. Ticho, ticho, ticho ... na druhém konci se "nepremáva". Znovu přemýšlím, sama v davu... Brrrr.... Nechce se mi a zapínám televizi a stavím si vodu na ranní čaj. ... Náhle zvoní telefon a já slyším zdvojeně program z Brněnského letiště a "ahoj, copak?" Katka usměju se a ještě stále nejistě jí informuji o svých pochybách a opravdové nechuti stát sama v davu. Katka dělá pořadatelku a neví, zda se mnou bude moci být, nicméně tam někdo známý je. Ne tak, ja bych si představovala, ale je. Znovu vypnu televizi a přemýšlím. Nakonec budu muset udělat rozhodnutí sama za sebe a jít tam opravdu sama.

Vyrazila jsem a dorazila na místo zároveň se sv. otcem, stála sama celou msi v prachu mezi slováky, pomalu neviděla na pódium a dělala si poznámky k jeho kázání s mými otázkami a asociacemi a prapodivnými kresbami. Vybavila se mi věta "buďte jako děti", která přišla při jedné z mých "meditací" před pár dny. A tak jsem poslouchala, seděla v prachu bez židličky či deky, na ostrůvku v sektoru, kde nikdo nechtěl sedět, protože odtamtud nebylo nic vidět. Seděla jsem a znovu přemýšlela. O Bohu a poselství naděje, o církvi a mé dobré i špatné zkušenosti o tom, proč mnoho lidí věří, ale odmítá církev, o tom, co vše dobré církev dělá například skrze salesiány pro mládež nebo skrze Charitu pro pořebné, ale i o neblahé minulosti církve, o útlaku a netolerantním přístupu k církvi během totality, ale i o některých zkušenostech mých kamarádů s netolerantním přístupem od některých lidiček z církve. O upřímnosti, lásce a touze nesoudit, ale i o fanatismu, a jak říká má maminka, že vše se dá zneužít a že záleží na člověku. O snaze pomáhat, porozumět a podpořit, ale i o činech a slovech, která sráží do prachu a zatracují poslední jiskřičku naděje člověka na přijetí. Sedm sama a přemýšlím a mlčím.

Po mši přejdu do jiného sektoru a konečeně se vidím s Katkou a konečně jsem s někým známým. Prach a horko mi dávají v mém zdravotním stavu pěkně zabrat, ale snažím se vydržet a neopouštět sektor do výzvy. S trochu motající se hlavou a podlamujícíma nohama si na ceste k autobusům nadávám, že jsem nevyrazila dřív a přemýšlím, jak dorazím domů. Začínám trochu pochybovat, zda to všechno byl rozumný nápad a zda se sama bez přátel dostanu domů. Solidární duch, co si pamatuji ze setkání mládeže tu není tak silný a trochu se i bojím, že jak překročím hranici se zdravotníky, už budu opět ve světě, kde se buď dostanu domů, nebo....

Mé úvahy přeruší anglicky hovořící pár. S naivním očekáváním, že potřebují pomoct, se na jejich požádání zastavuji a opakuji si, není ti sice vůbec dobře, ale pokud potřebují pomoct... Sama si přeci na věřících lidech hodně ceníš solidarity, tak žádné výmluvy. Zatni zuby.... "Co si myslíte o víře?" Vychrlí na mne otázku a rázem mi ztuhne úsměv. "Proč to chcete vědět a co chcete slyšet." Vrátím smeč a úsměv ztuhne pro změnu jim .. už je mnohem více strojený. "Papež říkal, že to má být věc veřejná." Vrací mi... hlavou mi běží, o co jim doháje jde, znovu se mi začnou podlamovat kolena. nechápu, co tím chtějí docílit a vůbec, ale třeba hledají, potřebují podpořit, třeba to jsou zrovna ti, kteří přemýšlí a chtějí vědět, proč lidé věří, proč jsou tady... Asi je ještě více vyvedu z míry odpovědí "naděje, láska, porozumění, ale rozhodně ne invazivní vtloukání klínů do hlavy. Spíše porozumění, tolerance, ohleduplnost a vědomí, že některé věci sebeosvícenější člověk nikdy nepochopí, protože je jen člověk a že proto nemám tyhle otázky ráda." Stojí a koukají. A tak pokračuji "mnoho lidí si myslí, že všemu rozumí, že to "pochopili" že ví a že všichni, kteří dělají věci jinak to musí dělat přesně jako oni. Začnou je přesvědčovat, osočovat, nutit přijmout jejich pohled na svět. Ale my jsme každý jinak vysoký, každý máme jinou minulost a zkušenosti. Logicky se díváme každý na svět z jiného úhlu a dva lidi si stějně nezavážou tkaničky. Navíc Bůh je tak velký, že myslet si, že jsem ho jako člověk pochopil je hodně naivní." Znovu zdůrazňuji, že víra je pro mne nedestruktivní, tolerantní láska a naděje. Což je očividně neuspokojuje a začínají trochu ostřeji "a čtete vůbec bibli?" V hlavě se mi rozsvítí kontrolka ... jojo, těm vůbec nejde o můj názor, ať řeknu cokoliv, ať chci nebo nechci, ať tu omdlívám nebo ne... prostě mne budou evangelizovat a případně budou přesvědčovat, že oni jsou ti, kteří mají tu jedinou pradu... V duchu si povzdechnu a přemýšlím, jak odejít a neurazit, přesto neodsoudit jejich .. hledám slovo a nenalézám .. pravdu? Asi ano. Slovo pravda a "my známe tu jedinou pravdu" totiž z jejich strany padlo tolikrát... Nakonec jim přeji upřímě ze srdce hodně pokoje v srdci s přesvědčením, že věřící člověk by měl ostatním předávat především naději a pokoj. Naprosto nespokojení mne propouštějí a já přemýšlím, co mi vlastně chtěli... Kolik lidí ve víře ve svou pravdu rozsévá do srdcí druhých bolest, zármutek, nepokoj... o tom, jak moc mne potěšílo, že papež byl mnohem mírumilovnější, než jsem si ho pamatovala po jeho zvolení a že téma Naděje nejen pěkně zvolil, ale že opravdu během mše šířil pokoj, povzbuzení a a tolik potřebnou naději.

Už jsem skoro u atobusů, když za mnou běží dívka a anglicky na mne volá.. "Promiňte, mohu se vás zeptat, co pro vás znamená víra a co si myslíte o tomto setkání?" Spojím si je dohromady a smutně v duchu pokrčím rameny. "Už jsem mluvila s vašimi kolegy. Děkuji, přeji pěkný den." Odbývám ji jak podomního prodejce s nevyžádaným zbožím. A už zase přemýšlím, že se těším, až jednou tahle moje pouť skončí a já se snad budu moci zeptat Boha jak moc se bavil nad naší malostí a potřebou řídit druhé v souladu s tou naší pravdou. Ale než se toto stane, doufám, že dospěju do alespoň částečné moudrosti mudrců malých velkých. A tiše vzpomínám na Ghandiho, Jana Pavla II, Matku terezu a mnoho dalších moudrých různých ras, vyznání a náboženství, kteří nechtěli řídit, ale porozumět a žít.

 

Zobrazeno 689×

Komentáře

roman777

Moc pekny clanok toto ma oslovilo.<br />
<br />
Ale my jsme každý jinak vysoký, každý máme jinou minulost a zkušenosti. Logicky se díváme každý na svět z jiného úhlu a dva lidi si stějně nezavážou tkaničky. Navíc Bůh je tak velký, že myslet si, že jsem ho jako člověk pochopil je hodně naivní."

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková